Dřevěná terasa se musí chránit
Když je terasa nová, vypadá krásně. Jenže zub času nemilosrdně působí i na ni. Zvláště, pokud se jedná o terasu nezastřešenou, nekrytou a tak vystavenou povětrnostním vlivům.
Dřevo a voda se nemají moc rádi. Dřevo vlhne, může se do něj brzy dát hniloba, či ho napadnou plísně. Své pak může dokonat hmyz, který masu dřeva dále rozkládá. Z nové terasy se během pár let může stát nevzhledná plocha, plná prohnilých prken. A to ni kdo nechce.
Že tomu chce zabránit, musí být staviteli jasné již při návrhu terasy. Musí být použita taková konstrukce, která, co možná nejvíce, oddělí dřevěnou konstrukci od vody. Zvláště, když staví terasu bez zastřešení. Použitím správných konstrukčních postupů a detailů, se lze působení vody, když ne zcela, tak alespoň velmi významně vyhnout.
Začíná se klasicky u přípravy podkladu pod konstrukci. Opět platí, že při nezastřešené terase se musí dbát hlavně o to, aby podklad terasy byl takový, aby se na něm nehromadila voda. Betonový podklad je zapotřebí vhodně odspádovat. Podklad ze štěrku se o odvod vody postará sám o sobě.
Na samotný podklad je velice důležité umístit dostatečný počet podložek pod hlavní konstrukční rošt. Tím se zamezí přímému kontaktu s vodou. U nekrytých teras se totiž, v obzvláště v deštivém období stává, že celá základní konstrukce leží delší dobu ve vodě. To dřevu určitě neprospívá.
Když už máme od vody chráněný hlavní konstrukční rošt, musíme docílit, aby i další konstrukční prvky, byly ochráněny od styku s vodou a to i v místech, kde by se jednotlivé prvky konstrukce vzájemně dotýkaly. To umožní tzv. distanční podložky terasy, tedy speciální plastové podložky, které od sebe oddělují každý hranol a lať zvlášť.
Distanční podložky terasy jsou vyráběny tak, že zamezí styku dřevo/dřevo, ale zároveň usnadní pokládání terasových palubek. Pomocí speciálního válečku zajistí pravidelný rozestup jednotlivých prken, aniž by se mezery musely neustále rozměřovat.